Mechanismus, s jehož pomocí mluvčí v rozhovoru koordinují výměnu svých ↗replik; tj. zkráceně střídání mluvčích n. střídání replik. Výchozí koncept ↗konverzační analýzy. Základním rysem rozhovoru je to, že střídavě mluví mluvčí A a mluvčí B (popř. i další mluvčí, C, D, …); hovoří tedy v zásadě jen jeden mluvčí. Povšimneme‑li si blíže umístění jednotlivých replik v rozhovoru, zjistíme, že se mezi nimi často nacházejí jen velmi krátké pauzy, trvající řádově několik desetin vteřiny; dlouhé pauzy nebo naopak překryvy replik nejsou příliš časté. Je pozoruhodné, že toto platí pro rozhovory odehrávající se v nejrůznějších podmínkách, nejen pro rozhovory tváří v tvář, ale i pro telefonní rozhovory, kdy se mluvčí nemohou navzájem pozorovat; platí to nejen pro rozhovory dvou mluvčích, ale i tehdy, hovoří‑li spolu více účastníků. Je tedy zřejmé, že ačkoli se na první pohled rozhovor může zdát něčím rutinním a banálním, je to vysoce koordinovaná činnost mluvčích, jejíž samozřejmé uskutečňování se opírá o ne již tak samozřejmé prostředky.

K vystřídání mluvčích v rozhovoru, a tedy k zajištění toho, aby v zásadě hovořil jen jeden mluvčí, používají účastníci rozhovoru metody, které lze formulovat jako systém pravidel. Tato pravidla se v rozhovoru uplatňují na místě relevantním pro vystřídání mluvčích (tj. zejména po ukončení nějakého významového, resp. intonačního celku). Střídání mluvčích se děje takto:

Jednoduchost těchto metod je dána tím, že jsou určeny v zásadě pro každého člena společnosti, bez ohledu na jeho sociální zázemí, dosaženou úroveň vzdělání nebo profesi. Od každého dospělého jedince očekáváme, že dokáže „být mluvčím v rozhovoru“, a že si tedy osvojil výše uvedené metody (povšimněme si, že to neočekáváme od dětí, minimálně od dětí do určitého věku, takže uvedené metody nejsou zas až tak úplně jednoduché a samozřejmé).

Metody (1)–(4) nejsou však jen metodami produkování rozhovoru, ale i interpretačními zdroji, které nám umožňují porozumět určitým aspektům průběhu rozhovoru. Jak už bylo řečeno, návaznost jednotlivých replik v rozhovoru nemusí být zcela plynulá, mohou se mezi nimi vyskytnout i delší pauzy nebo naopak se repliky částečně překryjí.

Podstatné je to, že na pozadí uvedených metod nabývají takové jevy v interakci různé významy. Pokud jde o výskyt delších pauz mezi jednotlivými replikami, mluvčí v rozhovoru dělají zásadní rozdíl mezi pauzou, která se vyskytne po aplikaci metody (1), a pauzou, která se vyskytne po aplikaci ostatních metod. Jestliže totiž mluvčí zvolil následujícího mluvčího a sám přestal hovořit, je následující pauza „připsána“ zvolenému mluvčímu a nabývá specifické konvenční významy: například „neochotu odpovídat“, „neznalost“ apod. Kdyby tomu tak nebylo, těžko bychom rozuměli následujícímu triviálnímu školnímu rozhovoru:

Povšimněme si, že učitel postupoval přesně v souladu s formulací výše uvedeného pravidla číslo (1). Pauza, která zazněla po ukončení jeho první repliky, byla tedy učitelem (a nepochybně i žákem) „připsána“ žákovi a nabyla významy běžné (jak pro učitele, tak pro žáka) ve zkouškovém rozhovoru; následující učitelova reakce („Ty ses neučil?“) nám proto připadá jako normální a smysluplná. Oproti tomu viz fragment běžného rozhovoru, který ilustruje výskyt pauzy po aplikaci pravidla číslo (2):

Zde stejná, třívteřinová pauza nemůže být „připsána“ žádnému mluvčímu, neboť není zřejmé, že mluvčí Jirka vybral mluvčího následujícího, a proto také tato pauza nenabude významy, které by byly tak konvencionalizovány jako ve výše uvedeném školním rozhovoru.

Pokud jde o překryvy částí jednotlivých replik, tj. o ty momenty, kdy několik mluvčích mluví souběžně, je známo, že takové jevy jsou společensky senzitivní záležitostí. Jak už bylo řečeno, mluvčí jsou orientováni na to, že v zásadě mluví vždy jen jeden z nich – jinak bychom mohli stěží pochopit, proč se v rozhovorech napomínají větami jako: „Promiňte, ještě jsem nedomluvil“ nebo „Prosím tě, neskákej mně do řeči!“. Určitý typ překrývání replik je však tolerován a nebývá v rozhovoru komentován. Jsou to především ty překryvy, které jsou výsledkem aplikace pravidla číslo (2). Jde o takové momenty, kdy následující mluvčí nebyl vybrán, tj. účastníci rozhovoru volí jako mluvčího sami sebe, a přitom anticipují konec repliky předcházejícího mluvčího (viz ↗projektivita v rozhovoru) a repliku přeberou dříve, než dosavadní mluvčí skutečně domluví. Jinak řečeno, začínají mluvit ještě před koncem předcházející repliky. V zásadě mohou nastat dva případy: (i) překryje se konec repliky dosavadního mluvčího s počátkem repliky nového mluvčího, dosavadního recipienta; (ii) repliku se snaží ve stejný okamžik převzít více než jen jeden z dosavadních recipientů. Tato anticipace, z hlediska plynulého vystřídání mluvčích chybná, má často „technické“ důvody, a proto je tolerována. Příkladem prvního případu může být kompletace výpovědi (✍Nekvapil, 1985), kdy dosud hovořící účastník doplní svou repliku o další syntaktický člen. Tento jev je ilustrován v následujícím fragmentu rozhovoru (překryté části replik jsou v hranatých závorkách):

Taková „selhání“ mechanismu střídání replik mají už i svá rutinní řešení, jako je opakování překryté části repliky (viz ↗překryvy replik).

Ačkoli operuje lokálně, totiž repliku za replikou, je tedy mechanismus střídání replik mluvčích poměrně komplexní záležitostí. Pro ↗globální organizaci rozhovoru (úvod, střed, konec) a pro řadu méně složitých organizačních forem představuje infrastrukturu, bez níž se žádný rozhovor nebo jeho dílčí forma neobejde.